OBJEV SVÉ DARY

„Tak jak objevit dary svojí duše nebo nějaké vyšší poslání?“, zeptala se během sezení sympatická žena ve středním věku. Vystřídala pěkných pár zaměstnání, zkoušela podnikat, doplnila si vzdělání, ale… Životní poslání ji stále míjelo. Nebo alespoň měla ten pocit. Dary duše jsou v současnosti propíraným tématem. Když nepřichází kýžený cíl, tedy vědomí, co smysluplného bychom měli dělat, může se dostavit frustrace. Jak hledat životní poslání, aby celý proces nepřipomínal bloudění krajinou chimér? Konstelace této ženy byla úzce spjata s částmi duše, které se vztahují ke spiritualitě a tvořivému principu. Obraz ukázal bludičku na letní louce. Poletovala sem a tam, tu zasvítila, pak zhasla a schovala se před světem. Cítila neklid, nechápala, že není možné zářit pořád. A přesně tohle tato žena v životě zažívala. Pro něco se nadchla, nadšení opadlo a přišlo zklamání, že to zase není ONO. Domnívala se, že až pozná své poslání, bude beze zbytku přijata sama sebou i celým světem. Aby se vyrovnal její neklid, přizvali jsme do konstelace esenci PŘIJETÍ. Díky propojení se s PŘIJETÍM života tak, jak je, mohla pocítit, že Bůh se nezlobí, když zrovna nesvítí. Dostavil se pocit uvolnění, uklidnění a následně i vědomí, že hledání životního poslání není olympiáda. Tady se nesoutěží o nalezení hodnotnějšího daru. Schopnost v určitých fázích života jen tak být a spatřovat v tom smysluplnost není rezignace, ale nutnost. Nicnedělání je čas, kdy tvoříme sebe sama. A přesně v tomto čase máme možnost procítit, k jaké činnosti či oblasti máme ve svém nitru tah. Poslání založené na sebeklamu se do naší existence vůbec nezapočítá, takovou činností se ve skutečnosti neúčastníme tvůrčího procesu… Proto dovolme si se sebou hrát fér hru, nic jiného nám ve vztahu k životu i vůči vlastní duši tak jako tak dlouhodobě neprojde…